Existuje několik botanických odrůd, které se navzájem liší zabarvením kořene. Některé jsou podobné barvou bramborám, jiné mají barvu bílou, žlutou, žluto-bílou, bílo-růžovou, šedou, červenou, fialovou, a dokonce černou. Bílo-krémové květy jsou složeny na koncích lodyh. Plody ve tvaru malých lusků obsahují oválná, velice lehká semena. Jako léčivé se užívají čerstvé nebo sušené, rozemleté kořeny.

Peruánská Maka je pěstována již několik tisíciletí. Byla důležitou složkou stravy a také významným obchodním artiklem obyvatelů vysokých poloh And. Pro své vlastnosti se také stala potravinou určenou pouze pro vysoké společenské vrstvy.

Po mnoha staletích se o cenných vlastnostech Maky měli možnost přesvědčit španělští dobyvatelé. Jejich koně v krutých podmínkách hor slábli a nechtěli se rozmnožovat. Španělé podávali Maku podle rad indiánů a vyzkoušeli tak její posilující a afrodiziakální vlastnosti. Vědomosti o této rostlině a jejich účincích pak přivezli do Španělska, a stala se součástí jídelníčku královské rodiny. Posléze však upadla v zapomnění a byla známa pouze v některých peruánských společenstvích. Teprve v šedesátých letech minulého století se peruánští, němečtí a američtí vědci, bádající rostlinstvo v Peru, znovu začali zajímat o „ztracený poklad And". Jejich publikace probudily zájem o Maku v celém světě a laboratorní a klinické výzkumy potvrdily její hodnoty.

Sušené kořeny mohou být přechovávány až 7 let, aniž by ztratily svou hodnotu. Prášek z mletých kořenů se pro zvýšení výživné hodnoty dodává i do nápojů a používá v kuchyni při přípravě pečiva, salátů, pudingů, koktejlů a jiných potravin. S Makou je spojena stará indiánská legenda. Podle ní je darem boha Virakoči kmenům, žijícím v krutých klimatických podmínkách těžko přístupných výšin And. Virakoča, darujíc Maku obyvatelům hor, dal do ní vše potřebné ke zdravému a dlouhému životu: cenné proteiny, minerály, vitamíny a dodal ještě cosi pro sílu

..... a chuť plodit potomky.